Říjen 2017

Komise

7. října 2017 v 14:30 | Vlaďka

Tak jsem se konečně dočkala. Do Prahy jsem vyrazila o den dříve, musela jsem si ještě vyzvednout další hormony (sexuolog je totiž také členem komise, takže v daný den by to nešlo). Přebývala jsem pár dní opět u kamarádky, jsem jí za to moc vděčná.
V den D jsem na sebe hodila své oblíbené vínové šaty a vyrazila. Objednaná jsem byla po třetí hodině a v tu dobu svítilo slunce, takže jsem s kabátkem a teplejšími punčochami naštěstí nemrzla. Když jsem vešla do budovy, překvapil mě detektor kovu a rentgenová kontrola kabelky. Taky mě překvapila čekárna, ze starších videí z dokumentů si totiž pamatuji obyčejnou chodbu jako na běžných úřadech, zatímco zde byla pohodlná místnost. Když jsem tam vešla, čekaly už tam dvě MtF, první byla sama a druhá byla s maminkou, která pak své dceři gratulovala, to bylo moc milé. Mrzelo mě, že tam nemůžu být s tou svojí. Ale co mě mooc potěšilo, že ta paní mi popřála hodně štěstí u komise a dodala, že mi to sluší, to byl velmi příjemný pocit.
Jakmile jsem byla pozvána dovnitř, bylo mi položeno pár otázek a - docela nesmrtelné téma, které se už nejedenkrát na blozích řešilo - obdržela jsem papír s upozorněním na možná rizika, které mi paní Fifková vyjmenovala a které jsem si i sama přečetla a podepsala. Dobrovolně a s vědomím, že ty položky tam nejsou žádná rutina, nad kterou mávnu rukou, už abych tu veverku měla, ale skutečná rizika, KTERÝCH BY SI MĚL BÝT ČLOVĚK PŘI PODPISU VĚDOM! Poté jsem šla opět do čekárny a když jsem byla po chvíli zavolána zpátky, tak mi bylo oznámeno schválení. Já vím, že to bývá v podstatě rutina a že se nestává, že by každého druhého neschválili, ale i přesto mi spadl obrovský kámen ze srdce. Nervozita tam prostě byla. No a teď jsem o další schodek výš. Usmívající se