Červenec 2016

Sraz TS, zvyšování sebevědomí a laserová pomoc

18. července 2016 v 15:48 | Vlaďka

Nadpis zní jako tři samostatná témata, nicméně všechny spolu vzájemně souvisejí. Vyrazila jsem o víkendu na sraz TS do Prahy. Nejednalo se o žádné sezení u sexuologa, ale normální zábava jako tanec, popíjení, klábosení, tombola apod. Vstup měli samozřejmě i partneři, partnerky, kamarádi, takže se to tam hemžilo i cis ženami, či cis muži. Byl to skvělý večer, náramně jsem si ho užila.
Jenže ještě před cestou do Prahy jsem byla trochu nesvá. Totiž, při pročítání všelijakých negativ na diskuzích TS blogů, jsem tak nějak začala ztrácet sebevědomí a když jsem vyrážela třeba za sexuologem, byla jsem úplně bez šminek, jen v neutrálním oblečení. Najednou jsem si začala vybavovat ty různé divné pohledy kolemjdoucích lidí např. na nádraží a byla z toho dost nervozní. Já ale zapoměla na jednu zásadní věc. Když jsem jezdila dříve do Prahy ve všech těch dámských šatech, šminkách, tak to jsem za sebou neměla žádné laserové depilace. S čímž souvisely tuny makeupu na tváři, kvůli viditelné šedi vousů a tím samozřejmě i nepřirozený, výrazný, do očí bijící vzhled. Jistě, mám za sebou už i 3 (4) měsíce na hormonech, na tváři jsem ale zatím žádné výrazné změny nezaznamenala.
No tak tedy se před cestou začínám líčit a najednou si uvědomím, že po tom oholení toho zas tak moc vidět nejde. Tváře v pohodě, jen trochu šedi pod nosem, tak tam fouknem jen lehkou vrstvičku makeupu a stačí. Když jsem viděla tvář bez výrazné šedi, najednou i ty nenamalované rty působili tak nějak... ehm... líp. Tak jsem je nelíčila. Oblékla jsem se do dámského a vyrazila.
No a najednou to všechno působilo jinak. Cítila jsem se příjemněji, přirozeněji, žádné divné pohledy jsem tentokrát nezaznamenala, dokonce i jedna moc prima bio kamarádka, která mi šla na nádraží naproti, mi pak řekla, že už z dálky jsem vypadala a působila lépe a přirozeněji. Takže když proběhla akce, kde se našlo i několik lichotníků či pochvalných komentářů (tam jsem ale byla nalíčená silněji, přece jen, šlo o věčírek), tak se mé sebevědomí topící se v blátě, pomalu vyškrábalo opět na povrch. A když už jsem na druhý den procházela Pražským nádražím, neměla jsem v sobě tu dřívější křeč ("nekouká někdo?"), šla jsem mezi těmi lidmi opět jen s nalíčenýma očima a usmívala se, lidi šli kolem, všímali si každý sám sebe. Připomenulo mi to jednu scénu z hororu Světová válka Z, kde Brad Pitt podobným způsobem "prochází" (nebudu konkrétně spoilerovat) Smějící se.
Doma jsem se cítila skvěle. No vidíte, byť mi na hormonech rostou prsa o sto šest a ochlupení po těle ubylo a zesvětlalo, tu nejvýraznější (pozitivní) změnu zatím udělal laser. Díky za něj.